Potřetí v řadě s Tiumenem. A celkově už poosmé jako jezdec a podeváté jako trenér. Josef Váňa starší si při 121. ročníku Velké pardubické České pojišťovny upevnil pozici největší a nejúspěšnější legendy v historii tohoto slavného překážkového dostihu. „Letos to bylo vydřené vítězství,“ říkal Josef Váňa starší po nedělním vítězství ve 121. Velké pardubické České pojišťovny a posléze na tiskové konference přidal i další dojmy a postřehy z letošního vrcholu.

V průběhu dostihu jste se prý zranil. Co se vám stalo?
„Po Hadím příkopu jsem naremploval na bariéru, že jsem si málem urazil nohu. Nebylo tam místo nebo někdo mě tam tlačil. Nebral jsem koně zpátky, protože potřeboval koně dostat co nejvíce dopředu. Holt to bude pár dnů bolet. Zlomené to určitě není.“

Jak se v průběhu cítil fyzicky?
„Na Tiumenovi je takové svezení, že se nedá mluvit o nějaké fyzické náročnosti. Já si jen v duchu říkám, co má udělat. A on to udělá. Tiumen je kůň na myšlenku. Železník takový nebyl. To byl hajzlík.“

Věřil jste, že se ve finiši dostanete před Sixteen?
„Když se podívám na styl, jak jedu finiš já a jak Pepča Bartoš. Asi tam nějaký rozdíl bude. Tiumen v práci se Sixteen problémy nemá v závěrečných momentech těžkého tréninku. Věřil jsem, že to zvládne. Zvládl to díkybohu. S Pepčou jsme si po doběhu hned popřáli. On si myslel, že už tam je. Tak zase sklopil ramena. V naší stáji je ale soudržnost taková, že platí – jeden za všechny a všichni za jednoho. Já bych byl zrovna tak nadšený, kdyby vyhrál Pepča.“

Stihl jste ve finiši vnímat, jak vás celé závodiště žene kupředu?
„Já ne, ale Tiumen to vnímal přímo úžasně. Zabral, jako kdyby cítil, že je třeba ještě trochu víc přidat a už to bude. Je to kůň na myšlenku, udělá všechno, co mě jen napadne.“

Můžete letošní vítězství srovnat s předchozími dvěma triumfy s Tiumenem?
„Pravda je ta, že zaváhání na Taxisu nám trošičku zkomplikovalo situaci, protože jsme se propadli trochu dozadu. Na startu jsem klukům říkal, abychom šestku skočili rovně. Když ji skákali, byl jsem skoro ještě na Irské, tak mi bylo jedno, jak to skáčou. Povedlo se mně Tiumena postupně dostat do koní. Když už jsem se před zahrádkami dostal do pole, říkal jsem si, že jsem to přehnal. Proto jsem se snažil nechat ho chviličku odpočinout.  Po velkém vodním příkopu a velkých zahrádkách mi za lesem začal trochu vadnout a já si říkal: Vidíš, tady máš ten průser, protože jsou hnal dohonit ztrátu.  Nakonec jsme proběhli lesem a přišla jeho parketa: Velký angličák, suchý příkop a Havlák. Tam už jsem měl tu pozici jako loni a předloni, tak jsem si říkal, že to asi není tak špatné. Ale pořád jsem měl před sebou tu naši bílou potvoru a říkal jsem si, že ji dneska asi nedoženu. Šla jako z praku, jako vyměněná. Konec už byl tím, že Tiumen je asi opravdu na této distanci v současnosti náš nejlepší překážkový kůň.“